Kterak se Radar u Ida na rukou stát učil

Závěrem workshopu nám dal Johnny možnost zeptat se. Prakticky na cokoli. Tak jsem se zeptal:

“Tohle bude znít fakt hloupě, ale je to seriózní otázka. Ido Portal Method je hodně známá balancováním na rukách a stojky děláte prakticky s každým svým studentem. Proč?“

Je divný začínat repku z workshopu jeho úplným koncem, ale nedělám si iluze, že by ty moje slinty někdo četl dál než za první obrázek – a ta otázka je fakt důležtá. Tak důležitá, že jsem ji dal do kurzívy. Rád si myslím, že by člověk měl vědět, proč dělá to, co dělá.

Já vím velmi dobře, proč stojku cvičím – ale to jsou moje důvody. Zajímalo mě, jakou roli stoj na rukách hraje v kontextu Idovy metody. A dostal jsem dost zajímavou a upřímnou odpověď:
“Za prvý, protože je to brána k mnoha dalším věcem.” (to jsem čekal)
“Za druhý, je to pro nás super reklama na sociálních sítích.” (to jsem nečekal, ale dík za férovou reakci)

No a proč teda cvičím stojku já?

Je to prostý jako bulharská striptérka: protože ji neumím.

A ono to takhle nějak v životě funguje: najdete to, co neumíte a naučíte se to. A pak to buď pilujete nebo pokračujete na něco jinýho. Buď jdete do hloubky nebo do šířky.

Tohle je vůbec téma, nad kterým poslední rok dost přemýšlím. Dřív jsem byl přesvědčenej, že to je hlavně o tý hloubce. Stát se mistrem v několika málo věcech. Swing a TGU for life…

Dneska už to tak nevidím. Život, tělo, hlava a pohyb jsou trochu víc 3D. Trochu víc závislý na širším kontextu.

 

Batman

Tady je ten první obrázek, můžete přestat číst.

No, ale dost ezo-sraček, o těch až někdy jindy. Pojďme si radši říct, jaký to teda bylo – a jestli má smysl, abyste na to jeli taky.

Krátká verze

Pokud stojku necvičíte, tak to smysl nemá.
Pokud ji cvičíte a neudržíte ji aspoň půl minuty (spíš minutu) v prostoru, tak to smysl má.

Dlouhá verze

Pár lidí se mě ptalo, proč jedu na víkendovej seminář, když je stojka o tom, že to zkoušíte furt dokola, až to dáte.

Ne tak úplně.

To je asi stejný, jako kdybych řekl: “100kg na benči je o tom, že to zkoušíte tak dlouho, až to dáte.” Každej, kdo někdy četl něco, co jsem vyplodil, ví, že mám rád systém. A že jsem přesvědčenej o síle komfortní zóny. Jinými slovy necvičím něco, na co nemám, ale naopak to, na co mám. A postupnýma milimetrovýma krůčkama pomalu přidávám na obtížnosti (ať už je to váha, počet opakování, pauza, technická náročnost nebo jakejkoli jinej progres).

A jeden z důvodů, proč mám tak rád Idův přístup, je to, že je v tomhle naprosto kompatibilní.

Takže učicí proces stojky v jeho pojetí je daleko víc než jen “zkoušejte to tak dlouho, až to dáte”. Je to o koncepci, o pochopení principu a o vytvoření dostatečnýho bufferu.

“Stojka není o tom, že se postavíte na ruce do jedný dokonalý vybalancovaný pozice. Takhle to nefunguje. Když stojíte na nohách, taky neustále balancujete. Akorát to trénujete od narození, takže jste v tom tak dobrý, že to ani nevnímáte.“

 

Johnny a Radar

Johnny, Radar a koulovej product placement.

Útok na stojku v Idově pojetí probíhá na třech frontách:

 

Zaprvý příprava těla

Pokud vaše tělo není na něco ready, je třeba ho na to připravit. Se stojkou to není jiný.

Snesou vaše zápěstí vaši vlastní váhu? Dokážete kontrolovat páteř? Jste pro „optimální pozici” (minimálně v začátcích) dostatečně flexibilní? Máte dost síly na to, se ve stojce udržet? A je vaše hlava v pohodě s tím, že jste … hlavou dolů?

 

Zadruhý hledání pozice

Pokud byste měli někde stát tři hodiny a vybrat si jednu jedinou pozici – vyberete si radši stoj v předklonu nebo zpříma? Je tisíc a jedna poloh, ve kterých se dá stát na rukách, ale když se budem bavit o tom, že se stojkou víceméně začínáte a že v ní chcete vydržet třicet, šedesát nebo devadesát sekund, v určitých pozicích je to snadnější.

Čím přesnější je vaše pozice, tím stabilnější bude vaše stojka.

 

Zatřetí umění zachránit se z pádu

Stát na rukách znamená konstantně se zachraňovat z pádu dopředu nebo dozadu. Z čím většího průseru (většího sklonu z kolmice) se umíte zachránit a čím přesnější je vaše korekce, tím dýl se ve stojce udržíte.

A o těchto třech věcech byl vlastně celý víkend. Osvojit si správnou pozici, vědět, jak na ni připravit tělo a naučit se balancovat – to všechno progresivním a systematickým způsobem ve stylu “nezkoušejte támleto, dokud nebudete umět todlencto”.

A tak to mám rád!

 

Stojka komiks

Na workshopu se nesmělo fotit, tak proto jsou tu tyhle dementní komiksový obrázky.

Pro koho to je?

Můj level před odjezdem do Kodaně byl cca 20 sekund, pokud jsem se předtím vykopnul ke zdi. Tozn. vykopnout se ke zdi, odlepit se, dvacet sekund to podržet a spadnout. Teda, pokud zrovna nefouká a Země se točí jen trochu.

V Kodani jsem si dal osobáček 3×30 sekund v prostoru, takže se zdá, že jsem jednu dvě věci pochytil.

Myslím si, že to je tak cca ideální úroveň, se kterou na tento workshop odjet. Pokud nad stojkou teprv uvažujete, dostanete info, který pro vás bude zatím trochu overkill. A pokud naopak umíte dělat kliky s tlesknutím ve stojce na jedný ruce, tak se asi nic moc novýho nenaučíte.

Sečteno a podtrženo: za mě dobrý. Fakt.